|
Komentáře k článku
|
Článek:
Na druhou kočku je vždycky místo
Dvě kočky jsou v bytě šťastnější než kočka jedna, to je známá věc. Víc si spolu vyhrají, vyblbnou a jejich majitel ráno neodchází do práce s provinilým pocitem, že jeho mazlík bude přes den osamělý. A i když první kočka chvíli prská, když jí domu přinesete "konkurenci", trpělivost se vyplatí.
( | poslal: Markéta Marková | 30.10. 2003 | čteno: 4787x | komentářů: 26 )
|
Komentáře: Souhlasím, (2003-11-07 12:10:33, Ivana Jirková) Odpovědět
jedna kočka je fajn, ale strašně málo. Leta jsem měla jen jednu číču, teď mám tři, a už bych se jen k jedné nevracela. Kočka není pes, vejde se do sebemenšího bytu,a dovede ho zpříjemnit a zútulnit jako nic jiného. Přeju Vašim číčám i Vám hodně radosti.
Dvě kočky (2003-11-10 14:52:04, Antonická Majka) Odpovědět
Máme jednoho mourovatého kocourka , kterého si manžel vypiplal od měsíčního kocouřího mininka. Teď je to pan kocour a má čtyři roky.
V minulém roce v lednu u nás v práci se objevil zrzavobílý
kocour,kterého asi někdo vyhodil v těch největších mrazech vybral si mě za paničku a tak jsem ho dovezla domů.V létě nám ho někdo zastřelil, ale manžel to tak těžce nesl, že jsme jeli do útulku v Bulharech u Mikulova a vybrali jsme tam koťátko, které mělo tři měsíce a je čtyřbarevné. Teď je to už roční kočička mazílek na kterou nikdo nedá dopustit. A tak jsme zjistili, že dvě kočičky jsou lepší než jedna.
A když nevíte, jak byste druhou (2003-11-07 12:58:07, Petra) Odpovědět
číču zvládli, můžete zkusit třeba "hlídání" pro útulek. Co to obnáší napsala jedna z takovým pomocnic na www.kocici-utulek.cz
Depozitovani (2003-11-07 13:18:15, Zuzana F.) Odpovědět
A nebo Bara Kolmanova tady.
Depozitum domácí :) Depozitum chatové..aneb postupné navyšování mé kočičí minifa (2003-11-12 11:07:31, Kateřina) Odpovědět
Tak…jak začít. Jednoduše. Jsem kočičí, blíže zviřátková maniak. Nemám ráda netečný prázdný soucit, nenávidím a nechápu týrání jakéhokoli rázu…Toliko o mě. Doma jsme měli vždy nějakého mazlíčka, nicméně vždy pouze jednoho. Což mi bylo líto, ale bohužel jsem bydlela u rodičů a nic moc se s tím dělat nedalo. Jakmile jsem v sedmnácti odešla, otázka pořídit si nějakého zvířecího broučka byla pro mne velmi žhavé téma. Vzhledem k přehnanému pocitu zodpovědnosti, jsem si kladla otázky typu…zvládneš to? Co je třeba znát? …Koupit?...Mít doma?...Co vlastně jedí?...Uživím to?...asi jako každý rozumný člověk.Musím říci, že tenkrát to pro mne bylo malé trauma, na které dnes s úsměvem vzpomínám…přesto, že nejsem velká pamětnice stala jsem se přebornicí v typech kočkolitu, dělání extra jídel, či míchání s konzervami z obchodů, ve výběru vitaminů, rozpoznání základních nemocí, některé léčení bylinkami, ve vyrábění pelíšků, škrabadel a hraček…Pak přišel ten den. Kamarádka si koupila papírové kotě…chtěla mít paradoxně … cosi víc, prý „aristokratku“ ano, někteří z Vás uhádli..ruskou modrou a černé koťátko, které jí dělalo společnost do doby, než si na svou vysněnou kočičku našetřila…jednoduše chtěla dát pryč. Nějakou dobu byla koťátka díky mé přímluvě spolu. Ihned si se zamilovala, hrála si spolu, že až byl hřích je oddělit..jenže kamarádka si trvala na svém a mé přímluvy čím dál tím méně zabíraly. A vzhledem k tomu, že kočička měla jméno Kačenka a povahově jsme si byly podobné..vzala jsem si kočičku domů. A bylo. Po pár měsících se z ustrašeného bojácného prdečka stala sice plachá…což jsme po letech také překódovali…zato však věrná, při jakémkoli chtění projevu citu – hlavičkující- dáma. V případě Kačenky jsem se poprvé setkala s faktem, že zvířata…kočky…jakékoli živé bytosti cítí stejně jako lidé..a někteří více, někteří méně. Kačenka byla velmi přecitlivělá, proto práce s ní byla velkou zkušeností, která se mi v budoucnu neustále úročí.
Ale pojďme dál ať nenudím . I nastal den D volby sterilizace ano, či ne…a opět ty otázky…Mám na to právo?...Můžu jí vzít možnost prožít kočičí mateřství? …no prostě tak nějak, znáte to. Rozhodla jsem se pro kastraci a to z několika důvodů. Důvod první byla traumata, která jsem zažívala vždy, když se maminčině kočičce narodila koťátka a musela z domu…později, když už maminka zásobila široké okolí, udělala zoufalý krok a jeden vrh koťátek se snažila utopit…bohužel jsem zrovinka vešla do koupelny a tento okamžik se mi vryl velmi hluboko do paměti..byl důležitý pro mne i pro moji maminku. Byla zoufalá. Ona takový kočkomil a neměla na výběr…Měla! Nechala Čikinku vykastrovat, bohužel v pozdějším věku, což mělo za následek pozdější rakovinu v oblasti prsních bradavek etc. Smrt je součástí života a připravit se na ni..na to máme celý život Kačenka zemřela v 15 letech u maminky v náručí v době, kdy maminka volila, zdali ji od bolesti, která byla pravděpodobně značná…má pomoci či nikoli. Čika to vyřešila za ní. Od té doby uplynulo šest let a až nyní si maminka troufá najít si nového souputníka, sounocležníka…jednoduše parťáka pro život.
Ale vrátím se zpět k mé volbě kastrace. Nejdůležitější předpoklad je, žít spolu až do smrti a být zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal! Mohu říci, že nyní již vím, že kastrací, kočky svůj tzv. „ pohlavní či erotický“ život neztratí. Jiná otázka je vypouštění vykastrovaných koček mezi nevykastrované ale máte li doma smečku jako já, je krásně vidět, jaké místo si kdo zvolil a které zastává. V kočičím případě existuje ještě možnost si tato místa měnit ale i způsobem duchovním, nad čímž mi dodnes zůstává rozum stát. Pro příklad. Kocourek mi sedí v klíně a kočička kouká z povzdálí a viditelně žárlí a v tom se stane, že oči a energie kocoura se vymění s kočičkou… neuvěřitelné, i když, Egypťané moc dobře věděli, proč a jak a tak.:) Takže „pohlavní či erotický“ život neztratí, jen u nich není na prvním místě. Zdá se mi, že tyto kočičky jsou více duchovní a přemýšlivé…ostatně…ale to si nechte pro sebe…občas bych sterilizovala půlku planety , když vidím co se děje a co je důvodem. Zvládnutí hormonů je velmi pracná záležitost…tak se mi zdá, že je to kočicím, které s Vámi žijí pod jednou střechou, ku prospěchu, nikoli na škodu.
A za to příkoří nemít svoji rodinu, jsem se rozhodla, že Kačence pořídím parťáka…nejlepšího kocourka kterého najdu..i vybrala jsem pro ní papíráka…trochu na just kamarádce, abych jí ukázala že to jde a taky kvůli Kačence a své touze po siamce, jelikož mě toto plemeno spolu s Egyptskou mau velmi zajímá. Nakonec jsem volila zlatou střední cestu..Tonkinesse-kočkodíťopes. A byl tu Lilu. Dostala jsem ho se slevou ))) , je mi tak drahý, jak jen to v srdci jde. Měla jsem obavu, jak Kačenka Liluho přijme. Je to pokaždé risk ale vždy s dobrým koncem…alespoň u mne. Kačenka se hned vžila do role mámy a starala se o svého prdečka vroucně a oddaně. Bylo vyhráno. I šel čas, v hlavě se mi rodilo spousta plánů, především však plán pomoci a způsob- jak. Jak pomoci, v jaké míře a kam pomoc směřovat, aby konečný výsledek měl smysl. I když smysl má i malá pomoc je li činěna s láskou.
I přišla Luckynka..nalezeneček, nemocné mouraté vychrtlé klubíčko. Bojovali jsme několik měsíců s oušky a nemocemi…až jsem vyhráli..a stalo se, že si Lilu našel slečnu V soukromí mají přezdívku AMORES. A taky ano..kde mohou, tak se mazlí, tulí, lížou…prostě AMORES. A život šel dál. Už tenkrát jsem věděla, či spíše tušila, že nezůstane pouze u tří, ale tak nějak jsem si netroufala…ať chcete nebo ne, od tří kočic nahoru to začíná být finančně náročnější, chcete li mít vše v pořádku, jako jsou očkování, odčervování, neustále čistý záchůdek a samozřejmě plné misky. Tou dobou jsem začala přemýšlet nad projektem „TRES KITES“ od malinka pracuji na projektu NEVEDOMI a věděla jsem už jako malá, že to bude má náplň života…ale Tres Kites tu byl jako blesk z čistého nebe Legrační je, že nyní už mám kočic pět. Oba nalezenečci, kocourci, zlatíčka…Čikýnek a Timíček. Čikýnek je svéhlavička, Timíček je povahou spíše jako Liluna…V rodině, kde Kačence je šest, Lilunovi pět, Luckynce tři a kocourkům tři čtvrtě roku to funguje naprosto vyváženě. Samozřejmě, šéf jsem tu já ale spravedlivý po všech stránkách…nebo lépe…snažím se být ze všech svých sil.
A co z mého příběhu vyplívá…Jednoduše že to jde. Že jsou zvířata, krom toho že nás léčí a učí mnohému jako pokoře, trpění potichu, pravidelnému úklidu etc… velmi oddaná a milá stvoření a že si naši pomoc zaslouží. V mém případě se budoucnost bude odvíjet velmi jednoduše..budu-li a já věřím že budu..zdráva. Mám to štěstí, že mám kde udělat další „chatové depozitum“ kam bych ráda umístila starší, nebo zmrzačené drahoušky, u kterých se šance na umístění snižuje s každým dnem…a kde by v pohůdce žily a třeba dožily svůj kočičí život.V této době je hotova polovina plotu, jelikož pozemek není z nejmenších…už se těším na chvíle vymýšlení kotců a ostatních věcí s tím spojených…ještě uplyne spousta příjemně protrápených a promyšlených dní jak to udělat, přečtených knih a článků, sezení a povídání s báječnými lidmi, kteří jako mudrci beze jména pouze jsou a pomáhají, jako i srážek s koncentrovaným nevědomím jednotlivců i skupin.
Jakýkoli Cit, soucit, soucítění…je dar a jak říkám já…“Jen soucit nestačí, je třeba pomáhat“. Tak příště…bude-li nějaké, což záleží pouze na faktu, budete-li mé příspěvky chtít číst, mohu blíže rozpitvávat ať již své zkušenosti získané díky soužitím s kočicemi, nebo své zážitky s nimi, které jsou bezesporu v mnohém zábavnější…Mějte krásné dny. S pozdravem Katčin Kočičín
(bez názvu) (2003-11-12 14:21:54, Pavla H.) Odpovědět
No to byl moc potěšující článek, děkuji za něj. Jen ta vaše snobská "kamarádka" mi pěkně hnula žlučí... Nemám nic proti tomu, když se někdo rozhodne pořídit si papírové kotě raději než obyčejné. Ale vyhodit kvůli tomu již doma zvyklého "mazlíčka", to chce notnou dávku bezcitnosti (natož když se spolu kočiny tak pěkně skamarádily).
Jinak se mějte hezky a přeji Vám mnoho radosti s domácimi i depozitními miláčky:-)).
Zpříjemnit. Zútulnit.. (2003-11-07 14:55:03, MagdaT) Odpovědět
Strhat tapety, zlikvidovat květenu a na malé drobnosti na krbové římse úplně zapomeňte.Tři kočky jsou ještě lepší než dvě. A ta čtvrtá, to už je pak úplně jedno.
Čtvrtá, pátá... (2003-11-07 18:58:18, Alice) Odpovědět
Jojo, takhle přesně bych to viděla, kdybych bydlela ve svém - tři už doma jsou; první Černouš "hele nechcete, on je krásnej a už tady je tejden, někdo ho vyhodil"..., druhý Strakouš (ten se k nám prostě nastěhoval a hotovo! miluje Černouše) a Rezoun (protože maminka vždycky chtěla zrzka...) - smečka jsou i nejsou. Rozhodně ovšem víme, kde už si v obýváku nikdy nesednem a kde v posteli si dávat pozor. Tři v domě znát nejsou, ale tři v postelích, to už jo ;-)
a taky (2003-11-10 10:27:32, Eva B.) Odpovědět
už jste někdy spali s kočičí svatozáří nad hlavou / kočička na polštáři/ a druhou kočkou mezi lopatkami?
jeden pes se uvelebí v ohybu kolene druhého spáče, druhý brumlá ve svém pelechu, protože už se nevejde :-))
druhá kočka (2003-11-07 14:06:10, Romana) Odpovědět
V minulých třech letech jsme měli jednoho kocourka. o něj jsme přišli a po ošklivé zkušenosti, kdy nám po týdnu umřelo útulkové kotě, si za pár dní jdu pro dvě další útulková koťata, Jsou to sourozenci a už se na ně moc těšíme. Nejdřív mě nenapdlo, že bychom mohli mít dvě. Ale když jsem se na ně byla podívat, bylo mi úplně jasné, že je jednak nemůžu rozdělit a že je fakt lepší, když budou v novém prostředí spolu.
Také jsem si uvědomila, že jim nebude přes den smutno, když budeme v práci.
A už se fakt moc těším, až si je ve čtvrtek přinesu. Určitě se svěřím se zkušenostmi. Ale názory zkušenějších kočkařů jsou jednoznačné, dvě a více koček je lepší než jedna.
(bez názvu) (2003-11-07 15:41:09, Pavla H.) Odpovědět
Ano, to ..."a více" je přesné. Brzy zjistíte, že dvě jsou pouze pár, zatímco tři už je smečka...Přeji Vám hodně radosti s vašimi novými přírůstky.
děkuju (2003-11-07 16:31:46, Eva B. a smečka) Odpovědět
za krásný láskyplný článek :-) úplné pohlazení po kočičácké dušičce :-)
posílám vybrané podrbání za ouškem oběma chlupáčkům od koček z Tříkočičína / kde už brzy budou kočky čtyři :-)))
Pravda, (2003-11-07 16:50:10, ) Odpovědět
Kocourek (2003-11-07 16:51:13, Eva Rosypková) Odpovědět
Taky mám doma kocourka od paní Stejskalové a nemůžu si ho vynachválit-je to vychovaný mazílek a nemůžeme se vynadívat,jak si hrají s naším malým pejskem.Jsem moc ráda, že jsem na paní Stejskalovou narazila,díky ní mám doma dalšího úžasného kamaráda-stejně jako Markéta.
Markétiny články se moc hezky čtou-kočičky jsou obě nádherné.
omlouvám se, (2003-11-07 16:59:10, Ivana Jirková) Odpovědět
hrábla jsem na špatný knoflík.
Pravda, vždycky jsem měla spoustu kytek. Už nemám.No, a co? A drobnosti na policích mít nemusím, kočičndy tam vypadají neméně půvabně. Ale, když duše bolí (a stává se to), odněkud se objeví měkká tlapička, která Vás pohladí,veliké oči na Vás šibalsky mrknou, a ozve se mazlivé mňáááu. To pak člověk zapomene na všechno, co ho trápí. Prostě není nad kočku, nebo spíš kočky. Přeju všem, aby z nich měli jen radost. A že občas něco vyvedou? To patří k věci, ony jsou roztomilé i nad rozbitým hrnkem, nebo okousanou kytkou, nemám pravdu?
kytky (2003-11-07 17:13:19, Eva B. a smečka) Odpovědět
nám kupodivu vydržely / abych to nezakřikla/ asi holkám nestojí malé lístky za tu námahu :-)
ale v kuchyni mají svůj ibišek a už se veze papyrus na okusování :-)
na okně máme široký parapet, na kterém se dámy vyhřívají, pozorují cvrkot za oknem pózují pro fotografa,...:-)) taky byl původně k jinému účelu, ale ony se tam vyjímají lépe :-)
(bez názvu) (2003-11-10 13:37:24, Ilona Š. + 16 kočičích tlapek) Odpovědět
Začínali jsme také s jedním kocourem, ten k nám prostě přišel a už zůstal, další kočičku jsem našla v paneláku na schodech, kam jí někdo jako malé koťátko vyhodil. Začátky jejich spolužití na 40 m2, kterými jsme po povodni, kdy jsme neměli kde bydlet, museli vzít za vděk, byly hrozné - Matýsek na mrňouska strašně syčel, až po měsíci mohl Prcek projít "obývákem" aniž by po něm Matýsek vystartoval. No a na jaře se nám Prcek "okotil" - měli jsme pět koťátek - bylo jasné, že něco zůstane doma, ale rozhodování bylo hrozné - dodnes manžel fňuká, že jsem mu dala pryč jeho Mínku, kterou si vzala hrozně milá anglicky mluvící mladá dáma, která už má jednoho kocourka od paní Soběslavské. No, zůstali nám doma dvě, takže máme čtyři chlupáče a pod stromek se chystám manželovi dát modrého briťáka, po kterém hrozně dlouho touží. Jak u nás vypadají kytky? Manžel to nazval docela výstižně - přemrzlé saláty. Juky mají obroušené kmínky, na oleandrech, které jsem dala do obýváku přezimovat, se bezvadně houpe....z kokosové palmy zbyl už jenom kokos, listy některý z těch malých výlupků ohlodal. Teď marně sháním papyrus....aby aspoň hlodali to, co jim neškodí.
Je to tak, (2003-11-10 17:45:34, Milan) Odpovědět
dvě kočky jsou o moc víc, než dvakrát jedna, a to i kvalitativně :-) Poté, co mi přejeli Myšelínu jsme se s manželkou rozhodli pro zdvojnásobení počtu koček doma a se dvěma kocoury je život zase výrazně veselejší. Je zábavné, jak postupně zaplňují veškerý dostupný prostor... A na Myšelínu zbývá hezká vzpomínka a banner Všechny kočky online hned vedle v Ikonkách a bannerech ...
1 pes a 2 kočky (2003-11-18 09:59:00, Pavla) Odpovědět
Jasně. Dvě kočky jsou lepší než jedna. A ješte je lepsí jedna fenka/Yorinka/, jedna 8měs. kočička/Matylda/ a 9týdenní kocourek/Bertík/. Tak tohle je osazenstvo našich postelí. Nikdy bych nevěřila, jak může být kočka krutá.Když jsem přinesla Bertíka domů,Matylda se proměnila v zuřivou bestii, kolem které nesměla projít ani naše Yorinka,kterou miluje a vrní zásadně nalepná k ní.Ale víkend stačil na seznámení a dnes si hrají všichni tři.
Dotaz (2003-11-26 22:02:33, Magda Němcová) Odpovědět
Ráda bych si k tříleté kočce vzala z útulku půl roku starého kocourka z útulku. Dle Vašich článků soudím, že si na sebe zvyknou. Jen dotaz. Je vykastrovaný kocourek cítit? Budou se snášet má-li kočka dominantní snahy? Děkuji, poradíte-li mi.
re: Dotaz (2003-11-27 10:03:54, Sylvia) Odpovědět
Vykastrovany kocur nie je citit. Kocura treba dat vykastrovat okolo 1 roku, ak by znackoval, moze sa aj skor.
To, ci sa znesie s vasou dominantnou mackou, zavisi od povahy kocura - nechajte si poradit od cloveka, ktory sa onho stara. My sme si k nasej velmi dominantnej macke brali 5-mesacnu macicku, sycanie a vrcanie trvalo prvych par dni, potom sa zacali spolu hrat, ale skutocne kamaratky sa z nich stali az tak o pol roka. Teraz spolu paktuju a su uplne uzasny parik :-) Musite ratat s tym, ze vas milacik bude na kocurika zo zaciatku ziarlit, bude nanho sycat, vrcat, obcas ho mozno usmerni packou, ale to je normalne a ide len o vyjasnovanie si hierarchie a vzajomnych vztahov. Macky si to v 99% pripadoch casom vyjasnia, zalezi len na trpezlivosti majitela, aby spociatku ignoroval ich vrcanie a sycanie.
.... (2003-11-27 10:13:56, Mirka) Odpovědět
Jak napsala Sylvia - chce to jen vydržet počáteční neshody, ale až si vše vyjasní, tak bude vše v pořádku a uvidíte, jak si spolu budou nakonec hrát a budou spokojení :o)
(bez názvu) (2003-11-27 11:10:20, ) Odpovědět
Rozhodně se toho nebojte, konečný výsledek bude určitě stát za to. Myslím si, že je výhodou, že vaše domácí kočka je starší, obecně bývá přijetí nové kočky coby kotěte jednodušší
- bude se ve srovnání s "vetřelcem" cítit bezpečněji a navíc u ní může zafungovat ochranářský mateřský pud. Ale opravdu záleží na povaze konkrétních koček - my jsme k naší cca 6-ti měsíční kočičce přinesli z útulku cca 2,5 letého kastrovaného kocoura, který byl navíc asi tak třikrát větší než ona. Prvních cca 5 dnů bylo krizových, Trixi syčela, ježila se a prchala, zatímco Kim se chtěl přátelit...Poté ho vzala na milost a zhruba za měsíc si začali olizovat uši, spát spolu v pelíšku, kočkovat se atd. Teď u nás probíhá další socializační proces, protože máme od pondělka v depozitu ročního kastrovaného kocoura, a jak se zdá , je vše na dobré cestě, domácí ještě syčí, ale už se neježí a odváží se přiblížit na 20 cm...
Dvě kočky (2003-11-27 11:45:56, Jana) Odpovědět
jsou bezva a teď, když už mám 3, tak je větší legrace. Zatím jsou ve stádiu sžívání se, dvouletá Mindy vzala vetřelce Čipa na milost hned druhý den(to bude asi tím, že už si na jednoho vetřelce musela zvykat), ale půlroční Mia na něj ještě občas zasyčí. Ale to jim nic nebrání v tom, aby do misky na jídlo nacpali hlavy všichni tři. A malý Čip hned zabral všechna strategická místa - okno, Mindin pelíšek, mou postel a pod. Takže být vámi, další kočce se nebráním, je to krásná podívaná, jak spolu lumpačí.
3 kočky (2003-11-27 13:32:25, I. Jirková) Odpovědět
Můžu potvrdit, dvě kočky jsou lepší, než jedna, a tři jsou lepší než dvě. Kam se na ně hrabe televize se svými, stále se opakujícími, programy. To, co taková správná kočičí trojka dokáže vyvádět, je naprosto neopakovatelné.
3 kočky (2003-11-27 21:10:46, Milada Vejvarová) Odpovědět
Moc mě těší číst články lidí, kteří nejsou lhostejní k opuštěnečkům a neváhají se ujmout většího počtu zvířátek. Taky jsme před 6 lety ještě před naším pražským panelákem sebrali od popelnic opuštěné, zasvrabené, zarýmované a zablešené kotě, které je dnes vůdkyní naší smečky, která již čítá 9 kusů. V době, kdy jsme v pražském bytě měli 2 malé pejsky a již 3 kočičky, jsem se téměř poprala se sousedkou, která naši faunu (jako mnoho dalších lidí v paneláku) nesnášela a v té době uzrálo rozhodnutí odejít z Prahy. Což jsme před 2 lety učinili, koupili venkovské stavení na polosamotě a tady už nebyl problém adoptovat další číčy. Našich 9 kamarádů a kamarádek s námi bydlí jako členové rodiny, někdy je to sice trochu na nervy, když se naše roztomilá zvířátka proběhnou v jarních a podzimních měsících po čerstvě převléknuté posteli, ale člověk si musí vytvořit určitý systém uklízení, krmení, mazlení atd., do toho všeho se dá i doma pracovat (8 hodin u počítače). Kdyby to již nezačalo být dosti finančně náročné (veterina atd.), adoptovali bychom klidně další. Jsme na to dva a zatím to tak akorát stačíme obstarat, ale i pomazlit, což je důležité. Dvěma rukama se dají hladit i 4 kočky najednou, třeba večer v posteli u televize. Myslím ale, že optimální je počet tak 4 -5 ks.
Zdravím všechny kočko- a psomily M. Vejvarová
Barevná legenda komentářů:
maximálně 2 dny staré, maximálně týden staré a starší;aktuálně vybraný komentář
|
|
|