|
Komentáře k článku
|
Článek:
Na druhou kočku je vždycky místo
Dvě kočky jsou v bytě šťastnější než kočka jedna, to je známá věc. Víc si spolu vyhrají, vyblbnou a jejich majitel ráno neodchází do práce s provinilým pocitem, že jeho mazlík bude přes den osamělý. A i když první kočka chvíli prská, když jí domu přinesete "konkurenci", trpělivost se vyplatí.
( | poslal: Markéta Marková | 30.10. 2003 | čteno: 4785x | komentářů: 26 )
|
Komentáře: Depozitovani (2003-11-07 13:18:15, Zuzana F.) Odpovědět
A nebo Bara Kolmanova tady.
Depozitum domácí :) Depozitum chatové..aneb postupné navyšování mé kočičí minifa (2003-11-12 11:07:31, Kateřina) Odpovědět
Tak…jak začít. Jednoduše. Jsem kočičí, blíže zviřátková maniak. Nemám ráda netečný prázdný soucit, nenávidím a nechápu týrání jakéhokoli rázu…Toliko o mě. Doma jsme měli vždy nějakého mazlíčka, nicméně vždy pouze jednoho. Což mi bylo líto, ale bohužel jsem bydlela u rodičů a nic moc se s tím dělat nedalo. Jakmile jsem v sedmnácti odešla, otázka pořídit si nějakého zvířecího broučka byla pro mne velmi žhavé téma. Vzhledem k přehnanému pocitu zodpovědnosti, jsem si kladla otázky typu…zvládneš to? Co je třeba znát? …Koupit?...Mít doma?...Co vlastně jedí?...Uživím to?...asi jako každý rozumný člověk.Musím říci, že tenkrát to pro mne bylo malé trauma, na které dnes s úsměvem vzpomínám…přesto, že nejsem velká pamětnice stala jsem se přebornicí v typech kočkolitu, dělání extra jídel, či míchání s konzervami z obchodů, ve výběru vitaminů, rozpoznání základních nemocí, některé léčení bylinkami, ve vyrábění pelíšků, škrabadel a hraček…Pak přišel ten den. Kamarádka si koupila papírové kotě…chtěla mít paradoxně … cosi víc, prý „aristokratku“ ano, někteří z Vás uhádli..ruskou modrou a černé koťátko, které jí dělalo společnost do doby, než si na svou vysněnou kočičku našetřila…jednoduše chtěla dát pryč. Nějakou dobu byla koťátka díky mé přímluvě spolu. Ihned si se zamilovala, hrála si spolu, že až byl hřích je oddělit..jenže kamarádka si trvala na svém a mé přímluvy čím dál tím méně zabíraly. A vzhledem k tomu, že kočička měla jméno Kačenka a povahově jsme si byly podobné..vzala jsem si kočičku domů. A bylo. Po pár měsících se z ustrašeného bojácného prdečka stala sice plachá…což jsme po letech také překódovali…zato však věrná, při jakémkoli chtění projevu citu – hlavičkující- dáma. V případě Kačenky jsem se poprvé setkala s faktem, že zvířata…kočky…jakékoli živé bytosti cítí stejně jako lidé..a někteří více, někteří méně. Kačenka byla velmi přecitlivělá, proto práce s ní byla velkou zkušeností, která se mi v budoucnu neustále úročí.
Ale pojďme dál ať nenudím . I nastal den D volby sterilizace ano, či ne…a opět ty otázky…Mám na to právo?...Můžu jí vzít možnost prožít kočičí mateřství? …no prostě tak nějak, znáte to. Rozhodla jsem se pro kastraci a to z několika důvodů. Důvod první byla traumata, která jsem zažívala vždy, když se maminčině kočičce narodila koťátka a musela z domu…později, když už maminka zásobila široké okolí, udělala zoufalý krok a jeden vrh koťátek se snažila utopit…bohužel jsem zrovinka vešla do koupelny a tento okamžik se mi vryl velmi hluboko do paměti..byl důležitý pro mne i pro moji maminku. Byla zoufalá. Ona takový kočkomil a neměla na výběr…Měla! Nechala Čikinku vykastrovat, bohužel v pozdějším věku, což mělo za následek pozdější rakovinu v oblasti prsních bradavek etc. Smrt je součástí života a připravit se na ni..na to máme celý život Kačenka zemřela v 15 letech u maminky v náručí v době, kdy maminka volila, zdali ji od bolesti, která byla pravděpodobně značná…má pomoci či nikoli. Čika to vyřešila za ní. Od té doby uplynulo šest let a až nyní si maminka troufá najít si nového souputníka, sounocležníka…jednoduše parťáka pro život.
Ale vrátím se zpět k mé volbě kastrace. Nejdůležitější předpoklad je, žít spolu až do smrti a být zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal! Mohu říci, že nyní již vím, že kastrací, kočky svůj tzv. „ pohlavní či erotický“ život neztratí. Jiná otázka je vypouštění vykastrovaných koček mezi nevykastrované ale máte li doma smečku jako já, je krásně vidět, jaké místo si kdo zvolil a které zastává. V kočičím případě existuje ještě možnost si tato místa měnit ale i způsobem duchovním, nad čímž mi dodnes zůstává rozum stát. Pro příklad. Kocourek mi sedí v klíně a kočička kouká z povzdálí a viditelně žárlí a v tom se stane, že oči a energie kocoura se vymění s kočičkou… neuvěřitelné, i když, Egypťané moc dobře věděli, proč a jak a tak.:) Takže „pohlavní či erotický“ život neztratí, jen u nich není na prvním místě. Zdá se mi, že tyto kočičky jsou více duchovní a přemýšlivé…ostatně…ale to si nechte pro sebe…občas bych sterilizovala půlku planety , když vidím co se děje a co je důvodem. Zvládnutí hormonů je velmi pracná záležitost…tak se mi zdá, že je to kočicím, které s Vámi žijí pod jednou střechou, ku prospěchu, nikoli na škodu.
A za to příkoří nemít svoji rodinu, jsem se rozhodla, že Kačence pořídím parťáka…nejlepšího kocourka kterého najdu..i vybrala jsem pro ní papíráka…trochu na just kamarádce, abych jí ukázala že to jde a taky kvůli Kačence a své touze po siamce, jelikož mě toto plemeno spolu s Egyptskou mau velmi zajímá. Nakonec jsem volila zlatou střední cestu..Tonkinesse-kočkodíťopes. A byl tu Lilu. Dostala jsem ho se slevou ))) , je mi tak drahý, jak jen to v srdci jde. Měla jsem obavu, jak Kačenka Liluho přijme. Je to pokaždé risk ale vždy s dobrým koncem…alespoň u mne. Kačenka se hned vžila do role mámy a starala se o svého prdečka vroucně a oddaně. Bylo vyhráno. I šel čas, v hlavě se mi rodilo spousta plánů, především však plán pomoci a způsob- jak. Jak pomoci, v jaké míře a kam pomoc směřovat, aby konečný výsledek měl smysl. I když smysl má i malá pomoc je li činěna s láskou.
I přišla Luckynka..nalezeneček, nemocné mouraté vychrtlé klubíčko. Bojovali jsme několik měsíců s oušky a nemocemi…až jsem vyhráli..a stalo se, že si Lilu našel slečnu V soukromí mají přezdívku AMORES. A taky ano..kde mohou, tak se mazlí, tulí, lížou…prostě AMORES. A život šel dál. Už tenkrát jsem věděla, či spíše tušila, že nezůstane pouze u tří, ale tak nějak jsem si netroufala…ať chcete nebo ne, od tří kočic nahoru to začíná být finančně náročnější, chcete li mít vše v pořádku, jako jsou očkování, odčervování, neustále čistý záchůdek a samozřejmě plné misky. Tou dobou jsem začala přemýšlet nad projektem „TRES KITES“ od malinka pracuji na projektu NEVEDOMI a věděla jsem už jako malá, že to bude má náplň života…ale Tres Kites tu byl jako blesk z čistého nebe Legrační je, že nyní už mám kočic pět. Oba nalezenečci, kocourci, zlatíčka…Čikýnek a Timíček. Čikýnek je svéhlavička, Timíček je povahou spíše jako Liluna…V rodině, kde Kačence je šest, Lilunovi pět, Luckynce tři a kocourkům tři čtvrtě roku to funguje naprosto vyváženě. Samozřejmě, šéf jsem tu já ale spravedlivý po všech stránkách…nebo lépe…snažím se být ze všech svých sil.
A co z mého příběhu vyplívá…Jednoduše že to jde. Že jsou zvířata, krom toho že nás léčí a učí mnohému jako pokoře, trpění potichu, pravidelnému úklidu etc… velmi oddaná a milá stvoření a že si naši pomoc zaslouží. V mém případě se budoucnost bude odvíjet velmi jednoduše..budu-li a já věřím že budu..zdráva. Mám to štěstí, že mám kde udělat další „chatové depozitum“ kam bych ráda umístila starší, nebo zmrzačené drahoušky, u kterých se šance na umístění snižuje s každým dnem…a kde by v pohůdce žily a třeba dožily svůj kočičí život.V této době je hotova polovina plotu, jelikož pozemek není z nejmenších…už se těším na chvíle vymýšlení kotců a ostatních věcí s tím spojených…ještě uplyne spousta příjemně protrápených a promyšlených dní jak to udělat, přečtených knih a článků, sezení a povídání s báječnými lidmi, kteří jako mudrci beze jména pouze jsou a pomáhají, jako i srážek s koncentrovaným nevědomím jednotlivců i skupin.
Jakýkoli Cit, soucit, soucítění…je dar a jak říkám já…“Jen soucit nestačí, je třeba pomáhat“. Tak příště…bude-li nějaké, což záleží pouze na faktu, budete-li mé příspěvky chtít číst, mohu blíže rozpitvávat ať již své zkušenosti získané díky soužitím s kočicemi, nebo své zážitky s nimi, které jsou bezesporu v mnohém zábavnější…Mějte krásné dny. S pozdravem Katčin Kočičín
(bez názvu) (2003-11-12 14:21:54, Pavla H.) Odpovědět
No to byl moc potěšující článek, děkuji za něj. Jen ta vaše snobská "kamarádka" mi pěkně hnula žlučí... Nemám nic proti tomu, když se někdo rozhodne pořídit si papírové kotě raději než obyčejné. Ale vyhodit kvůli tomu již doma zvyklého "mazlíčka", to chce notnou dávku bezcitnosti (natož když se spolu kočiny tak pěkně skamarádily).
Jinak se mějte hezky a přeji Vám mnoho radosti s domácimi i depozitními miláčky:-)).
Zpříjemnit. Zútulnit.. (2003-11-07 14:55:03, MagdaT) Odpovědět
Strhat tapety, zlikvidovat květenu a na malé drobnosti na krbové římse úplně zapomeňte.Tři kočky jsou ještě lepší než dvě. A ta čtvrtá, to už je pak úplně jedno.
Čtvrtá, pátá... (2003-11-07 18:58:18, Alice) Odpovědět
Jojo, takhle přesně bych to viděla, kdybych bydlela ve svém - tři už doma jsou; první Černouš "hele nechcete, on je krásnej a už tady je tejden, někdo ho vyhodil"..., druhý Strakouš (ten se k nám prostě nastěhoval a hotovo! miluje Černouše) a Rezoun (protože maminka vždycky chtěla zrzka...) - smečka jsou i nejsou. Rozhodně ovšem víme, kde už si v obýváku nikdy nesednem a kde v posteli si dávat pozor. Tři v domě znát nejsou, ale tři v postelích, to už jo ;-)
a taky (2003-11-10 10:27:32, Eva B.) Odpovědět
už jste někdy spali s kočičí svatozáří nad hlavou / kočička na polštáři/ a druhou kočkou mezi lopatkami?
jeden pes se uvelebí v ohybu kolene druhého spáče, druhý brumlá ve svém pelechu, protože už se nevejde :-))
Barevná legenda komentářů:
maximálně 2 dny staré, maximálně týden staré a starší;aktuálně vybraný komentář
|
|
|