|
|
|
Výroční (roční) zpráva o Eníkovi
V červnu minulého roku otřásl chovatelskou i ochranářskou veřejností bezprecedentní čin - odložení šesti zdevastovaných perských a exotických koček do útulku. Přes veškerou časově i finančně velmi náročnou péči jedna kočka zemřela, pro zbytek se po dlouhém hledání podařilo najít nové domovy. Jak se má jedno z těchto odložených zvířat, kocourek Eník, se dozvíte v následujícím článku.
29.6. uplynul rok ode dne, kdy jsme si z útulku v Radlické ul. v Praze přivezli dalšího "chloupečka" do naší kočičí smečky. Předcházela tomu návštěva útulku poté, kdy jsem si na "Adélce" přečetla článek o odložených "měchenických" kočkách. Při této návštěvě mě upoutal exotický kocourek. Bylo mi z něj do ouvej: hubeňoučký, zdeformovaná čelist, vyčnívající křivé zuby, místo nosu jen důlek a... nejasná budoucnost, neboť jeho spolubydlící v kleci uhynula na FIP. Dalo se předpokládat, že se od ní nakazil... Přesto měl v sobě jakousi zvláštní jiskru a nechal se ode mne i pochovat... Tak takové bylo moje první setkání s Eníčkem.
Eník - první foto z útulku na Radlické
Po převozu domů, jsme se hned zastavili na veterině a provedli odběr krve na testy FeLV, FIV a FIP. První dva testy byly hotové hned na místě a byly negativní, na výsledky testu na FIP jsem musela čekat 10 dní. Byly pro mě neskutečně dlouhé, ale nakonec i test na FIP byl k mé obrovské radosti také negativní. A mohlo začít sžívání se s našimi starousedlíky.
Eník - druhé foto z útulku na Radlické
Očekávala jsem nějaké to zasyčení či zavrčení, ale k mému úžasu ho prostě naše "chlupatičky" vzaly na vědomí a tím to skončilo. Co naopak začalo - to bylo patřičné "vyškolení" Eníka ve všech lumpárničkách, které naše čičiny s oblibou provozovaly.
|
Musím říci, že Eník byl velmi učenlivým žáčkem a měl neobyčejný talent naučené skopičiny "vybrousit" téměř k dokonalosti. Když jsem například přišla z práce domů, Eník mi šel naproti (jako to dělává kocourek Kamíček), ale místo aby nastavil zádíčka k podrbání jako Kamča, praštil sebou na bok. Zůstal ležet jako mrtvý, až mě to polekalo... on však jen čekal, až se ohnu a podrbu mu bříško. Také se naučil upíjet čaj ze šálku. Dělal mi to s takovou vytrvalostí,že jsem mu koupila krásný šálek s kytičkami a srkali jsme čaj ve dvou... Pravidelně každý večer hlídá čas, abych náhodou nešla do postele pozdě a provádí svůj "spací rituál"… sotva rozhrnu peřinu, už Eník leží napříč v posteli a "tvrdě spí". Dalším jeho důležitým úkolem je hlídat mobil, aby správně a pravidelně blikal - vydrží u toho hodiny...
|  |
Co ho však uchvátilo nejvíc - to byla naše koťata... Dokáže s nimi trávit celé hodiny při hrách, v noci je chodí "omrknout", když spokojeně chrupají. Pečlivě je myje, kontroluje, zda správně používají své WC a když s jejich "zahrabáním" není spokojen, jde a "opraví" to po nich. Prostě chůva k nezaplacení. A takhle bych mohla vyprávět do nekonečna....
 |
Faktem je (dá-li se to tak říci), že Eník u nás doma vytvořil jakýsi mezník. Z legrace občas říkáme, že to a to bylo z doby "před Eníkem" nebo" po Eníkovi"... Byl pro nás důkazem toho, jak někteří "lidé" dovedou být krutí, lhostejní a bezcitní... o zodpovědnosti nemluvě. Na druhou stranu mi ale připomněl, že nic není beznadějné a žádná kaše není tak horká, jak se uvaří, a že jsou ještě slušní a rozumní lidé, kteří rádi pomohou. Ať už jsou to lidé věnující opuštěným kočičkám svůj volný čas, leckdy i své peníze a hlavně svou lásku, či konkrétně můj "dvorní veterinář", který byl u Eníka velmi častým hostem a nikdy pro něj neexistovalo "nemohu". Moc bych si přála, aby takových lidí bylo čím dál tím víc a hlavně aby každá číča měla svůj domov s útulným pelíškem a laskavou lidskou dlaní, která hladí...
|
^ zpět k článku
|
|
|
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout