Když jsme si byli v Azylu LUCKY paní Zárubové pro Bellinku, tak kromě hromady krásných a úžasných kočiček, co se po nás drápaly ze všech stran a žadonily o pohlazeníčko a o lásku, a samozřejmě taky kromě celkem slušné smečky pejsků, co se nám motali pod nohama a chtěli drbat (z čehož já jsem měla obrovskou radost, jelikož máme doma pejsky 3 – hurá konečně člověk, který má taky smečku !! :-)) – tak kromě celé této hromady chlupáčů se k nám přitočila jedna kočička. Lépe řečeno to, co z kočičky zbývalo.
Zrzavé stvořeníčko, z kterého málem lezly kosti, šíleně vyhublé, s velkou ránou na zadečku. Na chlupech sice bylo znát, že jsou asi zrzavé, ale byly jak dráty a bylo jich pomálu.
Vyvalené obrovské bříško. Jestli jste někdy viděli záběry z Afriky, kde jsou hladovějící děti s obrovskými bříšky, tak si obrázek jistě uděláte. Naštěstí tohle bříško už bylo z toho, že se dotyčná Pusinka, jak se to ubožátko jmenovalo, po dlouhém hladovění, kdy byla bez domova, nyní, v útulku, cpala a cpala, a zřejmě proto, že nevěděla, jestli ještě někdy nějaké jídlo bude, tak opravdu k prasknutí.
Pusinka v novém domově
Napadlo mě jenom "ježíšmarjá, to je hrůza, jak to mohl tomu stvoření někdo udělat". Spíš bych řekla, že než kočka, to vypadalo jako malý strašidýlko, prostě Gremlin. Kouknu kousek vedle na Bellinku a říkám si, že ta je proti ní jak hvězda ze žurnálu, i když zrovna taky není, jak se říká, v gala, a bude jistě trvat, než bude, jaká má být.
Jenomže pak se to stvoření, které jsem v tu chvíli hladila po zádech otočilo hlavu a zadívalo se svýma NÁDHERNÝMA OBROVSKÝMA OČIMA do těch mých. Utrápená tvář malého, ale starého dítěte. Tolik smutku a trápení jsem snad ještě neviděla. V tu chvíli mě mrazilo opravdu až někde v morku kostí a chtělo se mi brečet. Ty oči byly fakt tak krásný, krásný, krásný, a tím pohledem se mi zavrtala až někam hrozně hluboko do duše.
Když můj partner Michal prohodil jen tam mimochodem "a nechceš si je vzít obě?", říkala jsem si, že to není zrovna vhodný fór. Ne že by mě to nenapadlo, ale zdál se mi to tak šílený nápad, že jsem si to chtěla napřed srovnat v hlavě, a ani se neodvažovala něco říct.
Pusinka v novém domově
Ale on to nebyl vtip. Cestou v autě už jsme zvažovali... Dali jsme si čas na rozmyšlenou. Ale ty kukadla zlatý obrovský nás pronásledovali ve dne v noci.
Když jsem hlásila zprávy o Bellince paní Zárubové, tak jsem se na ni znovu ptala. Nakonec to Michal završil slovy : "No, tak stejně víš, že nikde jinde jí tak dobře nebude, tak už nad tím pořád nedumej". Ten můj chlap je prostě báječnej, hodnej a úžasnej!!!!
A tak přesně za měsíc od té doby, co jsme si vyzvedli Bellinku, dočkala se svého domova i Pusinka.
Naše „holky“ jsou obě zlatíčka z ryzího kočičího zlata. Zatím se seznamují, ale myslím, že budou kamarádky. A tak u nás doma není místo, kde by nebylo nějaké to zvíře. Buď na nás ňafají a hopsají naši psi, tahají nás po mnoha kilometrových procházkách a podobně. A nebo zase vevnitř vládnou kočky.
Motají se pod nohama v kuchyni (to paničce „padá“ masíčko), lezou nám v koupelně i do vany (to Bella se asi bojí, abych se neutopila), sdílí s námi místo na gauči (páníček tam byl opuštěnej, a tak se tam s ním válí střídavě Bellinka i Pusinka, ony rozvalený a páníček skoro na opěrce pro ruce.....) a jsou prostě všude.
Pusinka v novém domově
Z Bellinky je opravdu malý čertík (malý vzrůstem, ale velký lumpárnami) – je na ní vidět, že jí je už dobře a je v pořádku, a tak řádí jak tasmánský čert a nedá se zastavit.
Nejlepší je skákat paničce ve dvě ráno na žaludek, protože když spí, hrozně se lekne. Na žádném místě před ní nejste v bezpečí, obzvláště když si vezmete něco k jídlu a to něco je třeba rohlík s paštikou :-). Dokonce z oken vymetla všechny kytky a zřídila si tam pozorovatelny.
Pusinka už také začíná sbírat energii, a tak už si k naší velké radosti začíná hrát také, a nevím, kdo vymyslel, že kočky chodí potichu, protože tahle Pusinka oranžovka alias Gárlfíldek dupe jako slon, ale jinak je to spíš takový mazlivý plyšový medvídek sameťák a často mě používá jako polštář. Je na ní vidět, že se jí ten její utrápený obličejík vyhlazuje, a ty její nádherný kukadla už nevypadají utrápeně, ale jsou v nich vidět jiskřičky štěstí.
Z poslední procházky s našimi pejsky jsme si přinesli pár kaštanů, a ty se staly holkám nejoblíbenější hračkou. Kam se hrabou kupované hračky! Takový kaštan se totiž krásně nepředvídatelně kutálí, a to je zábava. A tak je holky mrskaj celé dny a noci, a největší srandu mají z toho, když po nich v noci uklouznu. To je pak ta správná legrace. Pusinka má oblíbenou hračku myš jako správný lovec, Bellinka je troufalejší, protože nejradši loví mě.
Dinosauři
Tak abyste si udělali obrázek o té naší kočkopsí smečce posíláme nějaké fotky. Všechny moc zdraví Anabella Bella a Pusinka Gárlfielďátko... a ti pejskové jsou Dinka, Monty a Terry (Monty a Terry jsou děti Dinky a tak jim říkáme "dinousauři").
Související odkazy:
Související články:
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout