Úvodem tohoto článku se asi hodí říct, že jsme vždy patřili k tomu druhu kočkařů, jež své chlupaté miláčky netouží výrazně omezovat. V naší posteli byly mňauky vždy vítané, volný pohyb po bytě jsme jim zajistili kočičími dvířky, na stůl a kuchyňskou linku nesmí jen v době přípravy a konzumace jídla. Nemínila jsem na tom nic měnit, ani když jsem poprvé otěhotněla.

Během těhotenství jsem se poměrně často setkávala s úžasem (spíše nekočkařů) nad tím, že plánuji společné soužití miminka a 3 koček ve společné domácnosti. "Ty je nedáš pryč??" "Ty se nebojíš toxoplasmosy?" "Co alergie??" "Vždyť děťátko zalehnou!" "Vždyť můžou miminko poškrábat!" "Vždyť je to nehygienické!" Tak zněly nejčastější vzrušené výkřiky, k tomu varovně vztyčený prst a děs v očích nad nezodpovědností nastávající matky. Má odpověď byla vždy stejná a skálopevná – ne, svoje chlupaté skoroděti rozhodně pryč nedám, už jen z té představy se mi dělá zle. Toxoplasmosy se vážně nebojím, neb nejím kočičí hovínka, na vybírání kočkoWC vlastníme lopatku, po jejímž použití si myji ruce mýdlem a teplou vodou, navíc od chvíle, kdy jsme zjistili radostnou novinu, pro jistotu tuto milou povinnost na sebe převzal můj muž. Alergii nemám, ani můj muž, a jsem přesvědčená, že můj intenzivní kontakt s kočkami během těhotenství mé dítě spíš potenciálně před alergií chrání než naopak. Zkrátka své zdravé, očkované a odčervované kočky neshledávám rozhodně hrozbou pro své dítě a jejich případnou žárlivost míním ustát a řešit až ve chvíli, kdy nastane. Nejlepší prevencí je podle mě ne oddělovat od sebe zvíře a dítě, ale naopak nechat je na sebe zvykat od první chvíle.

Toť bylo přesvědčení zapálené kočkařky v požehnaném stavu. Ne, že by červík vůbec nehlodal – jistěže někde v hloubi duše jisté obavy byly, člověk vstupuje do takové situace poprvé a kočky jsou osobnosti silné. S dojetím, ale zároveň lehounkým šimráním u žaludku jsem sledovala, kterak si moje berušky, kdykoli přibylo v domácnosti něco miminčího, okamžitě danou věc přivlastnily – oblečky, postýlka, kočárek, na tom všem se holkám spalo nejlépe. Co když vážně budou k miminku až nebezpečně blízko? Přesto jsem se držela svého postoje. Přes kočárek i postýlku jsem dala přehozy a nechala tam holky v klidu vyspávat.

Ptáte se teď, jak to všechno dopadlo? :-)

Toxoplasmosu jsem nechytla, alergie nepropukla. Postupně se nám narodili dva zdraví kluci buci – dnes 4 a 2 roky. Ani oni nejsou alergičtí. První jejich setkání s kočkou bylo ihned po příjezdu z porodnice, kdy byli velmi pozorně očucháni a shledání víceméně málo zajímavými :-). Velice rychle jsem zjistila, že - byť máme jednu z našich kočiček s diagnózou "megamazel" - na tom pištícím a věčně se nekoordinovaně mrskajícím uzlíku ani jí nepřipadá zhola nic přitažlivého, takže strach ze zalehnutí miminka kočkou zmizel. Co všem třem přišlo stále přitažlivé, byla postýlka a kočár. Přehozy tedy zůstaly, kočky si v postýlce bedlivě hlídaly, aby byly v odlehlém koutě od miminka a tam na své dece vyspávaly se syny ve dne v noci.

Jediný problém, který jsem opravdu chvíli řešila, byla po narození staršího syna mírná žárlivost našeho "megamazla". Kvíka totiž měla pocit, že musí dokazovat miminku svou nadřazenost ve smečce především ve chvílích nočního kojení a to tím, že si lehne mezi miminko přisáté k prsu a mou hlavu, tedy srozumitelněji: narve se mi pod bradu. Tak to se přiznám, to bylo moc i na mne :-).

Přemýšlela jsem hodně o tom, že udělám to nejsnazší a vykážu jí prostě na noc z ložnice. Jenže co bude dál, ptala jsem se sama sebe. Kvíka na mě byla vždy hodně fixovaná, zvyklá spát se mnou pod peřinou, sednout mi na klín při každé příležitosti a já ji takhle odstřihnu. Co udělá? Začne mi nejspíš očůrávat kde co – naši postel, dětskou postýlku a rozjede se kolotoč, ze kterého se zblázním. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a kočku jen dál trpělivě odsouvat někam vedle sebe, na klín… Bylo to, musím říct, jedno z těch zásadních dobrých rozhodnutí. Kvíka během cca měsíce pochopila, že naše společné noci budou prostě vypadat jinak, na čas se odsunula z mého polštáře do nohou postele, protože i ji rušilo mé noční vstávání, a od té doby byl klid. Jedinkrát se mi nestalo, že by kočky na protest proti miminku někde kálely, jedinkrát mé děti ve zlém neatakovaly – to, že časem je synci začali pronásledovat a kočky je vykazovaly do patřičných mezí plácnutím packou se zataženými drápky, považuji za přirozené a pro děti užitečné. Jednou či dvakrát oba kluci doznali škrábnutí na ručičce, a to ve chvíli, kdy stihli, než jsem zasáhla, některou z kočiček zatáhnout nečekaně za ocásek – i to považuji za užitečnou lekci. Jiné konflikty nenastaly, a pokud jsem v procesu sžívání kočky a dítěte někoho litovala, nebyli to rozhodně moje děti :-).

Dnes můžu říct, že už oba, tedy i ten dvouletý, se na kočky vrhají proto, aby je mohli pohladit, ne je prudit. A asi nejvíc jsem správně mateřsky hrdá a dojatá, když sleduji svoje děti, jak se dokáží chovat i k ostatním zvířatům, se kterými se setkají – ví, jak je pohladit, a dělají to s citem. Jsou vedeni k respektu, ale nebojí se. Zvířata, kočky, jsou přirozenou součástí jejich světa.

Na bohatou obrazovou dokumentaci, která k článku přináleží, se můžete těšit v pátek.