V prvních třech vlnách (viz články Vlnitý rok I., Vlnitý rok II. a Vlnitý rok III.) jsem se snažila dát "vlnám" tváře - pro vaši představu jsem chtěla přesně vypsat, jaké jsou osudy koček z velkých smeček, jak se řeší takové kalamity. Teď už nemůžu psát vše konkrétně, čtvrtá vlna je ještě příliš anonymní, teprve z ní prosvítají jména a povahy našich posledních přírůstků.

Smečka je problém

Z pohledu útulkáře je více koček u jednoho majitele problém, problém je dvojnásobný, žije-li dotyčný sám. Od lidí věnujících se svým zvířatům naplno a natolik finančně zajištěných, že se o ně bez problémů dokážou postarat, po lidi živící sebe a dvacet koček z jednoho důchodu, kde špatný porod znamená pro kočku smrt, protože veterinu není možné platit - vždy je to problém, protože nikdo nemáme patent na zdraví. Úraz, nemoc, smrt si zas tak nevybírají.

Už jsem to psala: dvě čičiny po mrtvém majiteli, to není pro útulek zas taková zátěž. Ale smečka koček z jednoho místa, kterou je třeba přijmout okamžitě, to je noční můra každého "útulkáře".

Podstatné je, zda kočky po zemřelém chodí ven, či žijí v bytě:

Pokud žijí venku, ze smečky ubývá "přirozenou cestou", tzn. kočky zahubí auta, sekání polí, jedy, psi či kuny, některým se podaří odstěhovat a najít méně "zakočkované" bydlo jinde. Pokud jim majitel (tj. přísun krmiva) zmizí, rozběhnou se do okolí sehnat jiný zdroj, stále se ale snaží (a jsou ostatními venkovními kočkami nuceny) držet se v původním teritoriu. Tou dobou mají "vyšší ztráty" než kdy předtím. Venkovní kočky jsou buď hodně plaché, nebo plaché vůči cizím a bývají promořené parazity, zarýmované... Záleží vždy na dalším osudu nemovitosti, u které žijí, a ochotě někoho místního - souseda či příbuzného majitele - je (i "naším" krmením) nějaký čas chodit krmit. Pak je možné smečku pochytat a řešit postupně.

Léto 2006 - kočky po mrtvém (Václavice)

Řešení "bytových" koček obvykle hoří, jen výjimečně je možné je z bytu odebírat postupně.

Jak vzniká smečka

Sbírání nalezenců a hromadění jich v bytě, to je spíš specialita ženských, "namnožit" si své vlastní kočky čistě z odporu ke kastracím a neschopnosti přijmout nějaké jiné opatření a zasáhnout "svým" zvířatům do života, to je zase často specialita mužských. Resp. správnější by bylo říct, že to malé procento mužských postižených "kočkobabismem" ke svým zvířatům přijde právě takhle. Nejsou to lidé, kteří by dokázali "utratit" koťata, zvířata neoddělí, žádného se nevzdají. Komu není rady… Při určitém počtu koček pohromadě se už přestane dařit mámám kočkám své mladé vychovat, z vrhu zbude a vyroste tak jedno, max. dvě koťátka. Sice pomaleji, ale stále jich přibývá. Stane se z nich neumazlitelná, téměř anonymní smečka nekastrovaných zvířat, čistota je neudržitelná, nejde udržet ani přehled o zdravotním stavu. Kromě několika původních mazlivých jedinců majících obvykle nějaké drobné výhody jsou kočky svým páníčkem už jen krmeny, nejsou vyloženě plaché, nejsou ale ani zvyklé na kontakt, žijí vedle člověka, ne s ním. Část lidí má už v tuto chvíli problémy se sousedy, část s financemi a taktak zvládá krmení.

Podněty ke změně jsou obvykle tři:

• Úmrtí majitele,
• hospitalizace majitele
• a nucené vystěhování z bytu, pokud byl nájemní.

Zcela výjimečně, jde-li zjevně o týrání (nekrmení, nenapájení, ...) a dá-li někdo podnět k šetření, nastává varianta čtvrtá, věc řeší veterinární správa.

V prvních dvou případech mají kočky štěstí, ví-li o nich vůbec někdo. Také když majitel v bytě zemře a delší dobu ho nikdo nepostrádá… končí to pro ně tragicky. V případě třetím mají lidé úžasný zvyk ozývat se zásadně až večer před tím, než mají být vystěhováni :-(

Ferda - nechtěné dědictví

Jak to řešíme

V případě vystěhování z bytu se dotyčný majitel/hromaditel někam přestěhuje a jen získá bydlení, kde ho nikdo nekontroluje, přibudou zas další kočky. V případě vystěhování v žádném případě nepřistupujeme na hlídání zvířat do doby, než… Koček se musí vzdát úplně, není možné z pozice útulku někomu dělat překladiště zvířat na několik týdnů či měsíců.

U koček po mrtvém majiteli nemusí být řešení právně správné zároveň také řešením technicky proveditelným. Kočky totiž nepočkají po proběhnutí dědického řízení, o ty se někdo musí postarat hned. A kdo rozhodne (a má k tomu právo?), že kočky půjdou do útulku a do kterého útulku? To totiž není nijak "spádově" určeno.

Případ úmrtí – aneb kdo to zaplatí?

V případě úmrtí je podstatné, zda existují dědicové, zvíře je dle zákona věc. Pokud útulek kontaktují přímo oni, je jednání jednodušší.

Pokud se (to platí obvykle u koček venku) ozvou sousedé, dědice kočky nezajímají a jen čeká, kdy se ztratí, těžko ho někdo donutí, aby jakékoliv náklady za zvířata uhradil. U venkovní kočky nedokážete, kdo je majitelem. Na druhou stranu ale, pokud dědice zvíře nezajímá, nic nás nezdržuje, zvíře projde obvyklými veterinárními nutnostmi a umísťuje se stejně jako zvíře nalezené. Na naše náklady, samozřejmě.

Dračinka, jedna z 11 koček po mrtvé z Plzně

Pokud jde o byt, zas záleží na podmínkách. Byt s pětatřiceti kočkami, nájemní-obecní a zvířaty a majitelem vybydlený, důchod nastrkaný do kočičích konzerv... tam těžko hledat dědice, který zaplatí náklady, tam totiž onen dědic nic nepodědí a pokud má všech pět pohromadě, tak se dědictví radši zřekne. Pokud něco podědí, podědí i kočky, tedy i náklady na péči o ně, které jsou sice nemalé, ale v poměru k ceně venkovského domku poblíž Prahy přeci jen zlomkové, ale…

Problémem je čas. My nevíme, kdo je skutečný dědic či dědicové a do proběhnutí dědického řízení se to nedovíme, kočky ale nevydrží déle než dva, tři dny, a to v případě, že se o nich dozvíme hned, když majitel opustí byt.

Variantou "ideální" je, když majitel zemře doma, věc řeší policie a na žádost její my odchytíme kočky a umístíme u nás. To je těžko zpochybnitelné. Také pokud opravdu žádní dědicové nejsou, řešíme problém s obcí, to je někdy skoro jednodušší.

(Chtělo by to něco jako předběžné opatření, ale to dává jen soud a je to "předvoj" žaloby, dalšího soudního řízení. Ale s kým, proti komu, za co?? Bylo by zajímavé získat stanovisko veterinární správy v této věci.)

Jinak jde o naši dobrovolnost, v podstatě bez souhlasu dědiců, ti totiž ještě nejsou určeni, uhrazení nákladů je iluzorní a ještě nám mohou tvrdit, že jsme kočky vzali svévolně. Je to průchod minovým polem.

Náklady můžeme uplatnit za pár měsíců v rámci dědického řízení (nejprve se hradí pohledávky, pak se dělí zbytek), ale jen tehdy, když se vůbec dozvíme, že a kde dědické řízení proběhne a když dědicové souhlasí s nutností umístění zvířat v útulku. V horším případě s nejistým výsledkem můžeme o náklady vést občanskoprávní spor. Zní to nesrozumitelně? Dám dva příklady.

Příklad první: kočky z chatičky

V chatě v chatové osadě žije paní. Má dvanáct koček, bojí se o ně, žijí jen uvnitř chaty. Z Prahy, z bytu své dcery, za ní jezdí přítel, starší pán, vždy na víkendy, přes týden ještě pracuje. Paní srazí auto, odvezou ji do nemocnice, zemře. Z chaty nám volá přítel, je sobota či neděle, v pondělí už musí být v Praze v práci, kočky zůstanou samy.

Ptám se na rodinné zázemí - paní je rozvedená, děti neměla. Její přítel je zjevně v šoku, nedostanu z něj podrobnosti. "Udělám místo" pro zvířata, vyzvednu ho po práci v Praze a kočky odvezeme v úterý večer. Nejsou očkované, některé jsou kastrované, většina dospělá, jedna máma s koťaty.

Hedvika - nechtěné dědictví z Trutnova

Z rozhořčeného telefonátu jakési dámy po dvou týdnech zjistím, že je sestrou mrtvé, že jí mám kočky (už naočkované) vrátit. Posléze pochopím, že jí vůbec nezajímají kočky, ale náklady na ně, že žije na venkově a vypustila by je (bytové) u statku. Že muž byl opravdu "jen" přítel, své věci si stěhuje zpět k dceři do bytu a ona, sestra, je jediným dědicem chaty. Chaty za půl milionu. Jenže nehodlá, ani po prodeji chaty, samozřejmě hradit nic za kočky. Ječí, že ona je dědic a ona nám nedovolila, abychom je odvezli.. A má, bohužel, pravdu. Mazlivé, domácí kočky neobětuji vypuštění ke statku (kdoví, co s nimi zamýšlela), a tak dojdeme k variantě, že kočky zůstanou u nás a paní nic nezaplatí.

Příteli je to trapné, předá nám těch pár konzerv a granule, co měla paní pro kočky v zásobě, tisíc korun z vlastní kapsy, seznam koček, jejich jmen a zvyků a pokusí se přesvědčit dceru, aby do bytu přijala nejstarší mazlivou Bětušku, památku na družku. Jen si postěžuje, že asi přijde i o televizi, kterou do chaty koupil, protože sestra už ho donutila odevzdat klíče a on nemá auto, nemohl ji odvézt… Chápete?

Případ druhý: kočky z nájemního bytu

V druhém případě starší paní odvezou do nemocnice, klíče má sousedka, byt je v nájmu, koček je devět. Paní sousedka krmí a navštěvuje chorou v nemocnici, až se při návštěvě dozví, že paní zemřela. Zprávu o tom podali jejímu bratrovi. Bratr je starší, žije na druhém konci republiky v domě s pečovatelskou službou a nemá potuchy, že sestra měla kočky. To se také dozvím později. Sousedka volá nás, kočky cestují do útulku. V bytě je nechce nechat ani pár dnů, co kdyby ji dědicové obvinili, že tu něco ukradla, když sem chodila. Paní prý s bratrem byla rozhádaná, nestýkali se. Skromné zařízení bytu, na knížce třicet tisíc, ty padly na pohřeb, dědic, bratr, žije z důchodu. Kde nic není… Alespoň nezpochybňuje nikdo to, že sousedka měla klíče od bytu a kočky nám předala, i když se toho paní bála. A my jsme o devět koček bohatší.

Noční můra

Snad nejhorší je, pokud zemře majitel chovatelské stanice, resp. majitel kdysi chovatelské stanice, a útulek nafasuje smečku peršanů, z nichž nejmladšímu je deset, zplstnatělých s zhnisanýma očima, jak už majitel pro stáří či nemoc nezvládal péči… A dědicové si myslí, jak jsme si pomohli, vždyť ty kočky jsou ušlechtilé a drahé a dědeček za ně dal spoustu peněz – před patnácti lety.

Případ hospitalizace

Pokud je majitel nemocný a hospitalizován, je to další oříšek. Takhle jsme do dočasné péče získali kocourka Lettyho, jeho panička je v nemocnici a krmila ho její kamarádka, nechala otevřené okno. Kocour spadl… a za asistence policie cestoval k nám. Čekáme, až se paní vrátí.

Letty, jehož panička je v nemocnici

U jedné kočky se péče do návratu majitele z nemocnice "dá", ale u dvaceti koček dost dobře čekat nemůžu, to mi kapacita nedovolí. Buď je nutné najít někoho, kdo se o zvířata dočasně postará v bytě, nebo získat od nemocného souhlas s jejich umístěním někomu jinému. Přemlouvat někoho ve špitále, aby se vzdal svých zvířat, to je fakt lahůdka. A pokud třeba nevnímá, je po mrtvici… jsme v patové situaci.

Z poslední doby:

Dvě velké skupiny koček přišly skoro současně:

Z důvodu vystěhování k nám připutovaly "Modříniny děti", skupina koček a koťat. Modřína je z koček zřejmě nejstarší "máma rodu" a byla vysoce březí. Kromě ní dorazily i dvě mámy kočky s malinkými koťátky – skřítky, maminy ale nemají mléko, jedna číča s trošku většími dětmi, tři odstavená koťata a dva kocouři. Celkem šest dospělých a třináct koťat, tedy devatenáct koček.

Jaffa: operace zlomené nohy

Z Berouna volala zoufalá paní. Její bývalý manžel si kdysi do bytu ze zahrady odnesl kočku a kocourka. Výsledkem téhle příbuzenské plemenitby v den jeho smrti byla poloplachá převážně rezavá smečka osmnácti koček s nemocnýma očima a typickým výrazem. Jsou to Dámy a Pánové Ze Zrzků.

Víc vám o nich povím, až bude o čem psát. Teď jen řešíme veterinu a ochočujeme… Zatím jsme řešili dva problematické porody a zastaralou zlomeninu nohy u kočičky Jaffy, kdo ví, co nás čeká dál.

Související články:

• Vlnitý rok III.
• Vlnitý rok II.
• Vlnitý rok I.
• Vzpomínka na kočky pana Čapka
• Kočky ze Štětí aneb Co s 19 kočkami v plné 'kotěcí' sezóně?
• Osiřelé kočky z Plzně