|
|
Ztracené duše
Tento článek nechť zůstane slzavou vzpomínkou na všechny zemřelé a opuštěné kočičky, které neměly tu příležitost ani štěstí a nikdy se nedostaly do útulku, či přímo do některé z obětavých rodin.
Tento článek nechť zůstane slzavou vzpomínkou na všechny zemřelé a opuštěné kočičky, které neměly tu příležitost ani štěstí a nikdy se nedostaly do útulku, či přímo do některé z obětavých rodin. Nechť zůstane vzpomínkou na všechny ztracené duše, ke kterým byl osud nemilosrdný. Vzpomínkou na všechny umírající kočičky tam někde venku opuštěné a bez pomoci vinou nezodpovědnosti těch, kteří být rozhodně zodpovědní měli.
Jíťa, Marťa, Dáša, Žiži - holky z Berouna. Manželé Thomovi, manželé Sandrovi a holky z Prahy. Jana a Míša z Buštíku. Radka a Filip z Kladna. Lucka a Danča z Plzně. Anička s přítelem a bezejmenná paní ze Slaného. To všechno jsou obětaví lidé, kteří se starají o blaho venkovních kočiček a osud mnohdy již bohužel ztracených duší jim není lhostejný. Někdo krmí dlouhodobě, někdo jen sezóně, někdo s péčí o venkovní opuštěné kočičky začíná. Rozsah a intenzita této činnosti má různé tváře a záleží na každém, jakým způsobem tuto činnost vyvíjí a kam až je schopen zajít. Každá tato pomoc má určitý význam, každý k ní proto zaujímá svůj postoj. Má však také především víru v cosi nepopsatelně vyššího. Cíl je jednoznačně společný, pomáhat těm nejpotřebnějším.
Mezi útulkovými tetami výše zmíněným obětavým lidem říkáme “krmiči“. Krmiči, bez ohledu na věk, vzdělání či společenské zařazení.
Popelka
Co vše se venku děje, jak krutý osud potkává venkovní kočičky bez domova, o tom by se měla jisto jistě dozvědět široká veřejnost. Nikomu by neměl být osud nejen opuštěných kočiček lhostejný. Opak je však pravdou a jen hrstka z nás ve skutečnosti dokáže obětovat víc a snaží se proměnit slova v skutky a opravdu pomáhá.
Už jsem se vám někdy svěřila, že my, opatrovníci zvířat, máme zvláštní a cenný dar? Že ne? Musím to tedy rychle napravit. Umíme totiž naslouchat hlasu zvířat. Hlasu, který probíhá zcela beze slov. Nevím, zda mi rozumíte, ale můžu vás ujistit, že jsem si nedávno podvědomě vyslechla rozhovor maličkých zubožených koťátek - Terezky a Bártíka z Plzně. Koťátek, která si mezi sebou vyprávěla o svých velmi krutých zážitcích. Samotnému vyprávění ale předcházela událost, kdy Terezka usínala a vracela se do minulých vzpomínek: „Rychle koťátka, musíme se schovat, rychle všechna sem. Bože, bráška se utopil v kaluži, to je hrůza. V křoví poblíž je nějaká další mrtvá kočička, nechci se už na to dívat. Co se mnou bude dál? Pomozte mi, prosím! Je mi zle, jsem nemocná, hladová, nemám sílu, cítím bolest v krku, chlad a déšť, mám teplotu, nemůžu se ani pohnout. Kdosi mne zvedá ze studené mokré země, někam mne odváží, nevnímám a upadám do možná věčných snů. Cože, slyším lékaře? Poté následuje dlouhá cesta. Najednou jsem v kleci s černým kočičím klukem, kterého možná znám, ano – tu vůni skutečně odněkud znám, je mi vzdáleně, ale přesto blízce povědomá…"
Jiná kočička, tentokrát z Berouna, zase přemítá nad tím, kolik už viděla v křoví mrtvých kamarádů. Přemýšlí a nakonec dochází k závěru, že do temných míst v křoví si zřejmě kočičky chodí zemřít. Zemřít, třebaže vysílením či nemocí, kdo ví? Těch pár “šťastnějších“ jedinců možná umírá věkem. Zpravidla to ale až tak staré kočičky nejsou a sešle pouze vypadají především proto, že prodělaly utrpení všude číhajících venkovních nástrah. Tuhle je kostřička v křoví a tamhle je rozjeté tělíčko na cestě, vidíte to také? Ti všímavější ano, ostatní to ale bohužel nezajímá. „No co, kočka, těch je všude plno,“ říkají si ti bezcitní.
Kdyby kočky uměly mluvit, řekly by asi toto: „My kočičky vnímáme bolest, smrt, utrpení, hlad, radost, starost i mateřství a další pudy úplně stejně jako vy lidé. Nedokážeme se však samy o sebe bez vaší pomoci postarat. Většina vás lidí si hledí svého a stará se jen o své blaho. Jen hrstku lidí zajímá osud někoho dalšího. Někoho, kdo je zcela odkázán na pomoc druhých. My kočičky samy od sebe nemůžeme navštívit lékaře, když onemocníme. Mnohdy jsme na pokraji sil, zcela vysílené krutými životními podmínkami. K ošetření nás musí odvézt člověk. Neumíme mluvit, neumíme řídit auto, neumíme ani jezdit tramvají, neumíme chodit do práce a neumíme postavit dům. Potřebujeme proto někoho, kdo nám otevře náruč a provede nás bezpečným životem. Chápeš to, člověče?“
Popelka
Zrození a smrt. Radost a smutek. Dobro a zlo. Někdo již v posledním tažení, někdo ještě s trochou sil bojující o přežití. Tak nějak to skutečně venku vypadá.
Nekastrované kočičky několikrát ročně rodí svá koťátka. Silnější přežijí, slabší postupně umírají, ti nejslabší umírají hned. Někdy vymře celý vrh, jindy pár koťat přežije a koloběh se stále dokola opakuje. Lidé nekastrují, raději koťata topí, anebo je opustí, tím poté vznikají nové a nové kolonie koček. Obávám se, že kočičí utrpení je vinou nás lidí, jen si to musíme přiznat, ale především musíme udělat všechno proto, abychom alespoň maličko změnili svět k lepšímu. Neměli bychom být lhostejní a neměli bychom dělat, že nevidíme, co se okolo nás děje. Vždyť kdo jiný než člověk má tu moc posunout celou situaci někam dál. Posunout někam dál třeba tím, že nechá opuštěnou kočičku, která se k němu přistěhovala, vykastrovat.
Někteří krmiči již viděli plížit se šerem přízrak smrti, cítili zatuchlý dech temných nocí a zakusili pravou pachuť utrpení bezmocných. Tu pravou pachuť, víš? Plížili se houštím a viděli utrpení bezbranných. Nalézali promočená, špinavá a nemocná neviňátka. Viděli trpět nemocí zbědované a úrazy poničené kočičky, vyhublé a na pokraji svých sil. A všichni tito krmiči tuto činnost neberou jako zátěž, ale ví, že dělají dobro. Je pro ně dobrodružstvím k nezaplacení třeba v noci vstát a s baterkou se vypravit do temnot noci či na číhanou k odchytové kleci. Oni přece ví moc dobře, že musí to své zvířátko, o které v nebezpečných podmínkách pečují, zachránit. Je to jejich jakási duševní i morální povinnost. Tito lidé se k nám do útulku vypravují mnohdy v noci, za deště či pod hvězdnou oblohou anebo za světla, to je nakonec úplně jedno kdy. Vypravují se k nám do útulku právě s tím svým zachráněným ubožátkem, jen aby mu poskytli azyl a spasili svět. My všichni moc dobře víme, že celý svět nikdy nespasíme, ale také víme, že pro tuto chvíli jsme přeci jen svět částečně spasili. Vím zcela jistě, že “oni“ to tak skutečně cítí. Dopodrobna a s vypětím nám vyprávějí, co právě prožili.
Naši krmiči se mnohdy potkali a spřátelili právě u krmení toulavých kočiček. Mnohdy zjistili, že nejsou sami, kdo krmí ty své konkrétní a opuštěné kočičky ve své lokalitě. Zjišťují, že jim někdo stejně obětavý v tomto poslání pomáhá, tak jak tomu bylo například u nebohé kočičky Popelky, která se stala nejmenší a nejmladší maminkou v historii srdíčkového útulku. Navazují mezi sebou kontakty, navštěvují společně útulky a pomáhají všestranně dál. Je pro ně nesmírně těžké zachráněné kočičky předat nakonec do útulku, vnitřně bojují a úzkostlivě se strachují. Mnohdy se s pláčem a těžkým srdcem se svými milovanými a denně krmenými kočičkami loučí. Oni je přece krmili, oni byli ti, kdo pravidelně docházeli za opuštěnými kočičkami a čekali na jejich přízeň. Oni měli radost z toho, jak toulavé kočičky papají a byli to právě oni, kteří viděli vyrůstat koťata těch svých opuštěných kočiček. Stejní obětaví lidé ale viděli také umírat bezbranné. Proto v nich vítězí základní myšlenka pomoci. Krmiči totiž ví, že venku jejich miláčky nečeká nic dobrého. Ale stejně tak jako my útulkáři si krmiči plně uvědomují, že všem pomoci nedokážeme. Bohužel, v mnohých lokalitách existují ztracené duše, které se zachránit nikdy nepodaří.
A lidé nepřející? Ti místo aby pomohli, tak haní vše dobré, vysmívají se, uráží, šlapou po odvedené práci, dělají schválně potíže a nepřejí dobru. Vše ztěžují, kočičky tráví a situaci sice řeší, ale brutálním a středověkým způsobem, řeší ji po svém a nedbají zákona.
Beky
Ctím jakousi morální povinnost napsat o krmičích, o jejich velmi záslužné činnosti, která systematicky zapadá do chodu útulku. Mnozí z krmičů se stali našimi přáteli, pravidelně nás navštěvují a pomáhají nám… „Kristý, prosím, toto jsem přinesla Noemi, dáš nám talířek, můžeme jí to dát?“ ptá se Jíťa na jedné z pravidelných návštěv. „To je přece jasný, že můžete,“ odpovídám a někde u srdce cítím hřejivý pocit týmové spolupráce. A věřte mi, nejde tady pouze o kočičku Noemi. Stejná Jíťa se totiž kdesi v Berouně prodírala společně s kolegyňkou Marťou po čtyřech v promočeném terénu, někoho totiž za tmy slyšely plakat. Holky při této pátrací akci nalezly tři opuštěná nebožátka - Čendu, Domču a Beky, tedy ve skutečnosti jich bylo více. Čenda po pár dnech v útulku umírá, Beky téměř přichází o oko a stává se zářící hvězdičkou či talismánkem štěstí v srdíčkovém útulku a Domča už v současné chvíli vyplnila srdíčko své zodpovědné paničky v Praze.
Že jste se v tomto článku poznali právě vy? Pak také článek splnil jeden ze svých účelů. Pokud ne, je docela možné, že vás chytí za srdce některá z opuštěných kočiček zdržujících se venku někde poblíž vašeho obydlí či zaměstnání. Kočička, kterou třeba budete denně potkávat a nebude vám lhostejná. Pokud tomu tak skutečně bude, věřím, že život napíše další dojemné příběhy a naučí další z nás zodpovědnosti.
přidat do oblíbených | poslat e-mailem | vytisknout | sdílet | |
přidej komentář
| vypiš komentáře
Komentáře:
krmiči (2011-10-31 08:08:04, stana) Odpovědět
Krmím. Před domem, v práci, v kočičí kolonii.... Doma (v paneláku) mám 11 miláčků pozbíraných na ulici - přejetých autem, sekačkou v parku, týraných, opuštěných. Už několik let bojuju s městem za kastrační program. Nabízím při něm i pomoc. NIC! Stále NIC! Nejsou peníze. Co na tom že zákon jasně říká kdo má povinnost postarat se o opuštěná zvířata! Nejsou peníze. Na kytky podél hlavní cesty jsou. Na honosné oslavy na radnici taky jsou. A tak stále sahám do vlastní peněženky. A NEMUŽU zachránit všechny. A rve mi to srdce...
Stejný problém (2011-10-31 08:45:09, Dáda) Odpovědět
Stano, jsme na tom stejně, jen vedete o jednu kočičku.Chodím krmit i venkovní a je mi moc líto, že jim nemohu nabídnout víc než trochu granulí na přilepšenou v jejich dost ubohém životě.
za mrtvé dušičky (2011-10-31 19:07:14, Dana Javůrková) Odpovědět
za Jima, co umřel na ledviny, za Slávečka, co umřel na ledviny, za Cyrila, co umřel na játra, za milovaného Jakuba, plachého kocourka, co nás měl rád a umřel na sarkom, za Jasmínka, za Sylvu a SImonku, za kotě od Miriam, za Olíška, kterého přejelo auto, za Tadeáška, Tobiáška, za Maxíka, mého milovaného, a za další a další, za všechny kočičí dušičky, díky vám, milujeme a trpíme a staráme se dál, zapaluji za vás virtuální svíci a vzpomínám s bolestí a láskou.
krmiči (2011-10-31 19:36:09, Brněnský Max) Odpovědět
Také jsem si říkala, že napíši pár řádek o údělu krmiče. Lidé si často představují, že je to jen člověk, který z lítosti nad venku žijící kočkou, jí dává jen najíst a víc se nestará. Já vždy říkám, že zřizuji krmící místo a to nejen pro krmení koček, ale hlavně pro jejich pravidelnou kontrolu, a případný odchyt. Mazlivější jedinci jsou ochočování a hledá se jim domov, taktéž se postupuje s každým přitoulaným kotětem. Raněnou kočku vezmete na ošetření, nekastrovanou na kastraci, neléčitelně nemocnou domů. Krmení koček není často populární u okolí a tak řešíte problémy, kdy vám někdo kočky zakáže krmit, kdy vám lidi krmící místa ničí a hrozí kočkám likvidací. A to vše i za okolností, že místo necháváte vždy čisté, uklizené a kočky se na něm po většinu času nezdržují. Přesto lidem vadí....Každý den na vám kočky čekají, poznají vaše kroky, hlas, auto, kterým přijedete. Každý den jste nervozní, zda přijdou všichni, jsou to členové rodiny. V zimě je každý večer opouštíte mrznoucí v budce z polystyrenu...... V jednom místě krmím 15 let a teď náhle díky hlouposti jednoho člověka, je celá práce k ničemu, kočky v lokalitě být nemohou. Nejvíce ohrožené již jsou u nás v bezpečí. Jsem ale smutná - odvedete skoro 100%práci a stačí trocha lidské hlouposti a kočky jsou bez svého domova.
tataky se snažím ze všech sil (2011-10-31 19:18:34, Aristokočka) Odpovědět
hlídám, jestli je v "mé" směčce, vše OK, poslouchám, jestli někde neslyším kočičí SOS, krmím... A přitom do těch vesnických dubových hlav tluču, jak je důležité kočky a kocoury kastrovat, kastrovat, kastrovat... jde to pomalu, ale jde to, mezi tím číči, co ke mně chodí, kastruji a očkuji za své. Ptám se lidí, kteří se pohybují v lokalitách, kde by kočičí kolonie mohly být - nádraží, zahrádky atd, zda tam kočky jsou, jak jsou na tom zdravotně, zda jsou kastrované atd. I tak je to ale zlomek toho, co dělá Kristýna, Hanka, Eva, Agáta a spousta dalších, které ani jménem neznám. Ale budu to dělat dál, do posledního dechu, každý zachráněný život za to stojí...
krmíme a kastrujeme... (2011-11-06 17:05:26, obřík) Odpovědět
souhlasím a dělám co mohu za lepší kočičí život....ať to stojí co to stojí..
krmení (2011-11-06 21:14:45, Brněnský Max) Odpovědět
Ono se člověku toto úsilí vrátí. Do lokalit se nás často přitoulají kočky nemocné, zanedbané, raněné. A stačí pár měsíců péče, pravidlené jídlo, ošetření, kastrace, jsou k nepoznání - dobrý vyživový stav, krásná srst, pohodová spokojená kočka.
Krmič (2011-10-31 19:44:06, VA) Odpovědět
Moje mamča je taky krmič... a k tomu na městě zařídila kastraci toulavek a příspěvěk pro občany města na kastraci. Stále se najdou takový, co pomlouvají a ubližují. Proč? Krmí je za svoje peníze, ve svém volném čase.... jen tam kde bezprizorní kočky "žijí", to je prý společný prostor sídliště...
krmení kočiček (2011-11-30 21:17:08, xxxxx) Odpovědět
jsem brala jako samozřejmost dokud jsem se nesetkala s neuvěřielnou závistí přímo v útulku. Otevřelo mi to oči, co jsou tohle za lidi. Lidičky k pohledání.
Barevná legenda komentářů:
maximálně 2 dny staré, maximálně týden staré a starší;aktuálně vybraný komentář
|
^ zpět k článku
|
|
|