Tohle povídání mělo být o setkání s jednou starou paní, která nezvládala péči o své kočky, a které mělo mít šťastný konec. Místo toho je to stále otevřený příběh o zubožených kočkách a o lidech, kteří neměli slitování ani nad nimi, ani nad jejich majitelkou.
27.9.2011 Setkávám se s paní H. Poprvé a naposledy. Sedí na schodech před svým domem, na sobě má růžové pyžamo, bundu a baťoh. Prosí mě, abych jí pomohla vstát. Byla si prý zavolat, na schodech spadla a nedokáže se sama zvednout. Pomáhám jí a ptám se na kočky, které posedávají kolem. Všechny jsou hubené, zablešené a zavšivené. Paní H. mi potvrzuje, co jsem se náhodou dozvěděla od lidí už předtím – stará paní má kočky na které nestačí, nekontrolovatelně se jí množí, jsou nemocné, umírají. Paní H. odmyká dům, nepouští mě dovnitř, ale pouhý pohled do otevřených dveří dává tušit, že jak paní tak kočky žijí ve velmi neutěšených podmínkách. Z místa odvážím dvě nemocná koťata, jediná, která přežila z patnácti letošních narozených, a slibuju paní, že jí postupně pomůžeme dospělé kočky vyléčit a vykastrovat (a že jí „samozřejmě“ vrátíme zpátky, nemusí mít strach).
3.10.2011 – přicházím k domu paní s H. společně se spřízněnou „kočičí kolegyní“. Dům je zamčený, na dveřích je policejní pečeť. Oknem vidíme uvnitř domu kočky. S obavami voláme na informace a sháníme číslo na místní úřad. Kupodivu se nám podaří spojit se přímo se starostou, který potvrzuje naše obavy; paní H. dnes ráno odváželi z domu mrtvou, kdy přesně zemřela, se neví, ale zřejmě je to již pár dní. Na dotaz, co se bude dít s kočkami, které zůstaly osiřelé v domě, nám pan starosta odpovídá, že o nich ví a že na místo pošle myslivce, aby je postřílel. Jenom vyvalím oči, to snad nemyslí vážně?! Pan starosta netuší, s kým hovoří na druhé straně drátu, takže po čtyřiceti minutách docela těžko uvěřitelné konverzace o tom, že kastrace je proti přírodě, docházíme k relativnímu kompromisu. Představitel obce uznává, že by o kočky mělo být postaráno humánní cestou, ale očividně se mu do další spolupráce nechce. Osiřelé kočičky necháváme v zamčeném domě s hromadou granulí. Naštěstí mohou vylézat ven průlezem ve zdi a - jak později zjišťujeme - i rozbitým oknem. Zajímalo by nás, zda si to ale uvědomili i ti, kteří dům zapečetili.
4.10.2011 Nastává honba za klíčem od domu paní H., který putuje od starosty na polici, k notáři na soud a zase zpět. Do domu nás ale stejně nikdo nesmí pustit dřív, než bude provedena pitva. O kočky se stále nikdo nezajímá i přes naše upozornění. Kočičkám se snažíme alespoň zajistit jídlo prostřednictvím sousedů paní H.
6.10.2011 Schůzka s panem starostou. Protože paní H. nemá známého dědice, spadá povinnost postarat se o opuštěná zvířata na obec či město. Pan starosta tuto povinnost odmítá a odkazuje nás na soud. Ten má ale až roční lhůtu na to, zjistit zda existuje nějaký dědic a pokud ho nenajde, připadne dědictví Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Co se bude během toho roku dít s kočkami, pana starostu nezajímá.
Z domku paní H. odvážíme želvovinovou kočičku. Podstupuje kastraci, je březí, má v sobě mrtvá koťata.
13.10.2011 Konečně. Za přítomnosti policie se dostáváme do domu. Jedním slovem hrůza. Policista, který nám odemkl, už znovu do domu nechce vstoupit, jednou mu to prý stačilo. Nemůžu uvěřit, jak všichni ti lidé, sousedé, úřednice, starosta a dokonce i lékařka, která za paní H. docházela, nechali v takových podmínkách dlouhodobě žít a zemřít člověka. Špína, zápach, zima, všude odpadky, boty se mi noří do vrstvy kočičích hovínek, celý dům je pročůraný, všechno je prolezlé červy. V koupelně je vana plná černé vody, děsím se, že v ní uvidím plavat mrtvou kočku. Všude jsou hromádky plesnivých granulí. V kuchyni, vedle stolu s rozpatlanými kočičími výkaly a konzervami se zbytky jídla, které ohromně chutná muším larvám, stojí rozestlaná postel s důlkem v polštáři. Jediné čisté místo v celém domě.
Vycházím ven a je mi na zvracení. Hladovým kočkám necháváme před domem další granule a konzervy. Ty, které se nechají chytit, se snažíme alespoň odblešit a odčervit. Z místa odvážíme černobílého kocourka s kýlou. Víc jich bohužel vzít nemůžeme, není na ně místo, musí projít pečlivou karanténou. Rozhodli jsme se kočky odebírat v pořadí podle zdravotního stavu a také podle možnosti umístění do adopce – čili ty černé a „obyčejné“ nebo ty staré musí počkat. Není o ně zájem a my si nemůžeme dovolit je „dlouhodobě skladovat“. Je to drsné, je mi z toho k pláči, ale je to tak. Nejsme útulek, nejsme sdružení, jsme jenom čtyři ženské s vlastními domácnostmi nacpanými kočkami a s mrzutými rodinami, které odmítají jakýkoli další přírůstek.
8.12.2011 Do nového domova odchází uzdravená krásná koťata, která se jen díky trpělivé péči hodné kočičí dobrovolnice podařilo vyléčit z nejhoršího.
Obvolávám notáře a sháním toho, kterému připadne dědické řízení po zemřelé paní H. Na soud též posílám dopis se žádostí o zahrnutí koček do pozůstalosti, abychom mohli po případném dědici vymáhat náklady za veterinu a krmení. Když konečně po dlouhé době přijde odpověď od notáře, ani se mi nechce věřit, co v ní stojí. Notář totiž nemůže zahrnout kočky do pozůstalosti, protože není jisté, že skutečně patřily paní H. I přes to, že doteď žijí v jejím domě, že mi sama potvrdila jejich existenci, že o nich věděli sousedé i starosta. Jednalo by se prý o účelové tvrzení, které by mohl dědic snadno vyvrátit, protože ke kočkám není žádná dokumentace, ani očkovací průkazy. Trochu nerozumím tomu, jak ale může dokázat, že židle v kuchyni je majetkem paní H., když k ní nemá ani paragon z pokladny svědčící o nákupu. Všichni, kterých se problém osiřelých koček týká, raději dávají ruce pryč od nepříjemné povinnosti a přehazují si nás jako horký brambor.
17.12.2011 Když už má nejhorší zdánlivě za sebou, umírá černobílý kocourek Flíček s odoperovanou kýlou; příčinou smrti bylo pravděpodobně selhání ledvin. Dlouhodobá špatná péče paní H. kocourka velmi oslabila.
Při návštěvě u koček nacházím před domem mrtvou černou kočičku, příčina smrti neznámá. Už dlouho jsem také neviděla černého kocourka, u kterého jsme si minule všimli kýly na bříšku. Z původně asi dvanácti koček tak na místě zůstává šest posledních.
20.12.2011 Ozývá se dědic. Uznává svou zodpovědnost ke kočkám, je ochotný uhradit náklady za veterinu. Je to sice dobrá zpráva, ale my nemáme místo na to přijmout zbylé kočky, jejichž zdravotní stav se stále zhoršuje. Místa v domácnostech nám začala zabírat koťata, která namnožil jiný starý člověk; z původních dvou koček je jich najednou pětadvacet. Je to jiné místo, jiný dům, celé to však začíná připomínat situaci kolem paní H. a mě začíná být při té představě hodně úzko.
5. 2. 2012 Píšu tenhle článek, teplota venku klesá v noci přes mínus dvacet stupňů. Podařilo se nám podruhé dostat se do domu, kočičkám zde necháváme zateplené krabice se senem. Uvnitř domu je stejná zima jako venku. Kočky chodí každý den krmit hodná sousedka, jídlo ale do půl hodiny zamrzá. Od dědice jsme dosud neviděli ani korunu. Příběh tedy zdaleka nekončí a vůbec netuším, jak to bude dál. Jedno vím ale jistě. Pokud se nám nepodaří udělat něco do jara, kočky zabřeznou a budou rodit mrtvá koťata v domě, kam se s teplem zase vrátí zápach a muší larvy.
Pokud byste chtěli těmto kočkám nějak pomoci, obraťte se emailem na paní Kolovratníkovou. Nejvítanější by byly dočasné domovy pro marody, a to v okolí Jablonce nad Nisou či na Liberecku.